Irena prodávající, kojící
Jak to se mnou začlo…
Proč jsem se pustila do realit? Oficiálně proto, že jsem chtěla mít více kontaktu s okolím, nasbírat zkušenosti, pracovat i při mateřské abych nezakrněla. A neoficiálně? Potřebovala jsem „love“, abych měla na přežití, abych nemusela poslouchat výčitky, že ON mi dal dvě stovky na nákup, tak kde má ovocny pivo? Abych měla na plenky, na jídlo, na drahého homeopata pro mimino (kterého by nepotřeboval, kdyby nebyl v takovém prostředí)… Ano, chápete správně, můj první muž nebyl to pravé ořechové, o co se žena může opřít.
Reality se zprvu zdály být jednoduchým způsobem, jak vydělat, co potřebuji a stíhat přitom péči o roční mimino. Zvládne to přece kdekdo, tak já s titulama určitě taky! Jak já byla naivní… 😀 V této situaci jsem měla obrovské štěstí na “vedoucí” v realitce. Prostě na mě neměl tolik času (což plně chápu a určitě nevyčítám), takže jsem se musela spoustou věcí prokousat za pochodu. To byla škola, panečku. A zpětně jsem za to obrovsky vděčná!
Příběh mojí první zakázky:
Hledám v soukromé inzerci, koho bych mohla oslovit. S třepajícím hlasem volám už asi na desátou nemovitost prodávajícímu s prosbou, jestli můžu jako realitka zainzerovat dům z jeho soukromé inzerce, stejně jako dal příležitost už několika realitkám přede mnou. On souhlasí a posílá mi tři fotky do mejlu, že si to prohlídnu a nafotím při první prohlídce. Uf, rozdýchávám to jak astmatik po cigárku a dávám dohromady svůj první inzerát… co tam asi tak mám psát, když jsem to neviděla? Nu nic, kouknem na stránky obce a něco vymyslím. Je večer, vyexportuju text s fotkama na server ke zveřejnění a s počítačem vypínám i mozek. Ráno jedu s miminem k doktorce a pořád mi zvoní telefon, nějaky neznámy číslo… Já: Ano? Kupující: Dobrý den, já chci na prohlídku domu z Vaší nabídky. Já: Cože? (získávám čas a šrotuje mi v hlavě, co teď, jak to bylo v tom manuálu). Kupující: Kolik je záloha ať vím kolik mít sebou, pokud se na místě rozhodnem.
Já: 50.000 Korun (tak nějak ze mě vylétlo, copak já vím, jestli chce prodávající zálohu?.. následně mi dochází, že se ptá na mou provizi :-D)
Dohodnem se sobotu odpoledne a rozloučíme se. Hledím nevěřícně na telefon, mimino na mě a oba se tváříme jak v reklamě na šampón.
V sobotu vyrážím s miminem v náručí na první prohlídku domu, který jsem ještě neviděla… a hned kupující potvrzuje svůj zájem. No páni! Co teď? Volám vedoucímu. On na to “dovez je do kanclu, sepíšem to”. Při cestě do Brna mi dochází, že právě uzavírám svůj první obchod a nedokážu se přestat usmívat. Mimino v sedačce má hlad. Co teď? Přece nebudu kojit při podpisu mojí první smlouvy? Ale to víte, že budu… 😀
Úplně a naprosto šílený začátek, kdy jsem měla víc štěstí než rozumu. V té době se mi to zdálo jako obrovský projekt a přitom to byl (z dnešního pohledu) tak jednoduchý obchod – právně čistá nemovitost, s úžasnými prodávajícími i kupujícími, kteří se dohodli s úsměvem na všem bez jediného zádrhele. Doteď na ně s vděčností ráda vzpomínám.
Nevím, zda mohu potvrdit přísloví, že štěstí přeje připraveným, ale určitě to, že na štěstí se dá připravit. V realitách to funguje třeba tak, že si na to vezmete člověka, který vám sedne, sdílíte stejné hodnoty a důvěřujete si.
A v osobním životě mi to také vyšlo, mám teď po svém boku úžasného chlapa, který mne velmi podporuje a péči děti si dělíme dle potřeb mé práce.
Já jsem prošla za těch šest let vším možným, jak na poli osobním, tak v rámci profesního růstu. A velmi ráda vše využiji u řešení vašich nemovitostí! Férově, efektivně a s grácií.
A co vy, máte taky zajímavé a úsměvné historky ze svých začátků?
Irena